Malý Princ (Premiéra: 8. 12. 2008)

Hrají: Daniela Kolářová, Tomáš Pavelka
Režie: Lída Engelová

Malý princ je jednou z nejznámějších knih světa — má motto: Všichni dospělí byli nejdříve dětmi (ale málokdo se na to pamatuje). Malý princ je pohádkovou alegorií o přátelství, moudrosti, životě a smrti. Klíčem k tajemství moudrosti jako autora, Antoina de Saint Exupéryho, může být i korespondence mezi jím a jeho matkou. Na večer čtení z Antoinových dopisů a vyprávění z Malého prince vás zvou herci Daniela Kolářová a Tomáš Pavelka.


Méně je více

První půlku představení tvoří čtení ze vzpomínek paní Exupéryové a Antoinových dopisů. Ty jsou jakýmsi předobrazem Malého prince. Díky představení lépe pochopíme, jak byl Exupéry se svým Princem spojen.

Daniela Kolářová a Tomáš Pavelka sedí ve vyřezávaných křeslech, mezi nimi na stěně visí obraz písečné duny, světla se přenášejí s různou intenzitou z jednoho na druhého a náladu dokresluje hudba Jiřího Stivína. Nic víc. Jen hlas a intonace obou herců, pohledy cudně úsměvné, smutné i rozhořčené, mimika s jemnými gesty rámují zamyšlené dopisy jednoho pilota, který miloval svou matku, létání, psaní a život. Naprostý minimalismus.

Druhá půlka se nese na stejné vlně. Jen obraz písečné závěje vystřídá galaktický snímek zářící hvězdy, na které bydlí Malý princ. Tento blonďatý chlapec během svého putování po vesmíru navštíví i pilota ztroskotaného na poušti a zavede ho do pohádkových tajů svého nitra. Herci si prohodí místa.

Dalo by se očekávat, že Pavelkovi připadne role ztroskotance na poušti a Kolářové Malý princ. Ale tak to není. Oba se o hlavního hrdinu dělí. Jejich obraty a posunky jsou tak křehké, že oba s postavou splynou. Jako by tím snad i dokazovali, že Malý princ nemá jednu jedinou tvář. Danuiela Kolářová nezklame ani jako Princova růže. Jen těžko by něco dokázalo tak skvěle podtrhnout její vnější pichlavost jako nonšalatní a mírně nadutý akcent, pro Kolářovou tak typický.

Představení Malý princ je vřelým důkazem toho, jak jednoduchost dokáže jasně předčít realisticky velkolepé zpracování. Oba protagonisté vás i s minimálními prostředky dokáží zaujmout, ať už Malého prince znáte nebo se s ním setkáváte poprvé. Představení probíhá ve vás a text, hudba i herci jsou pouze jeho obalem. Je to stejné, jako když Princ pilotovi řekl: „Namaluji mi beránka." Po několika neúspěšných pokusech o precizní kresbu mu letec podal papír, na kterém byla nakreslena bedýnka. „Tady ho máš, beránek je uvnitř." Stejně tak představení Malý princ je bedýnkou celého tohoto nesmrtelného příběhu.

„Co je důležité, je očím neviditelné."

Ondřej Moravec


Causa Malý princ

Ten příběh určitě znáte. Vystupuje v něm pilot, kterému se jednoho krásného dne porouchá u jeho dvojplošníku motor a on musí nouzově přistát na Saharské poušti. „První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil daleko od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek: „Prosím pěkně... nakresli mi beránka..." Před užaslými pilotovými zraky stál chlapec s hustou zlatou kšticí, v modrém plášti s červenými klopami a manžetami, v bílých kalhotách opásaných zlatým páskem, ve vysokých botách a s hvězdičkami na ramenou. Jednu ruku opíral v bok, ve druhé držel kord." A protože ještě jednou slušně poprosil o kresbu, pilot vytáhl z kapsy list papíru a plnící pero. A tak se stalo, že Malý princ vstoupil nejen do života jednoho ztroskotaného pilota, ale zároveň do životů miliónů čtenářů, kteří si ve všech jazycích světa budou od této chvíle okouzleně opakovat onu obyčejnou větu: „Nakresli mi beránka."

Človíček s rozcuchanými vlasy žlutými jako sláma se ovšem neobjevil poprvé. Exupéry si odjakživa kreslil. Většinou to byly jednoduché kresbičky, pár čar, které neměly význam. Ale zatímco Sylvia Hamiltonová jim zpočátku nevěnovala velkou pozornost, kresbičky zaujaly Exupéryho amerického vydavatele Curtise Hitchcocka. Někdy počátkem roku 1942 se ho zeptal: "Nechtěl byste napsat knížku pro děti?" Exupéryho otázka zaskočila. „Jsem toho vůbec schopen? Aby mohl člověk napsat knížku pro děti, nemusí být dítětem? Ale copak ve Válečném pilotovi nenapsal: „Kdysi jsem si nepříliš vážil dospělých. Neměl jsem pravdu. Nestárne se nikdy." A tak poprosí přítele Wencelia, aby s ním šel do obchodu koupit barevné pastelky, protože chce mít ve své knize ilustrace. „Knížka pro děti nemá bez ilustrací smysl."

Do čestiny Malý princ vstoupil roku 1959 ve vynikajícím překladu Zdeňky Stavinohové, která se ostatně překladům děl Saint-Exupéryho věnovala důsledně celý život. Malého prince objevila náhodou v olomoucké knihovně, odkud si ho odnesla domů, aby ho pravidelně posílala na pouť k novým a novým čtenářských generacím.

A od té doby se otcové a děti a dědečkové a vnuci pečlivě rozhlížejí pokaždé, když na nebi vyjde jasná hvězda, třeba i ta, jež nedávno dostala jméno asteroid 46610 Bésixdouze (B612). Protože všichni víme, že nesmíme spěchat, že pod tou hvězdou musíme chviličku postát. A přijde-li k vám dítě a bude se smát, bude-li mít zlaté vlásky a nebude odpovídat, když se ho budeme ptát, pak snadno uhodneme, kdo to je. Pak musíme rychle pospíchat domů a poslat panu Antoinovi de Saint–Exupérymu dopis, že se malý princ vrátil a že tu s námi zůstane už napořád.

(úryvek z článku Jiřího Žáka Malý princ CAUSA, vydaného v časopise Reflex 51–52/06)

Svět knihy 2014


Předpokládaný konec představení: 21.50 hod.