Šunen Romale | Poslyšte Romové (Premiéra: 31. 3. 2010)

Hrají: Bára Hrzánová, Jana Boušková, Mário Bihári
Režie: Hana Kofránková

Na Základní škole Klementa Gottwalda v Českých Budějovicích jsem v první třídě, (v minulém století), seděla v poslední lavici, v řadě u okna a mým sousedem byl o hlavu větší, snědý, zamlklý chlapec, Elemir Bendik. Dělili jsme se o svačinu (o tu mou), později jsem mu napsala pár úkolů a za to jsem byla „Chráněná".

To byla v Českých Budějicích důležitá výsada, neboť spřátelené rodiny Bendiků, Horwáthů a Žigů pořádaly pravidelné trestné výpravy, jejichž cílem bylo co nejvíc zmasakrovat a ponížit tu hrstku malých bílých otroků, provádějících nucené zábavné činnosti v nedobrovolném spolku eufemisticky zvaném školní družina.

Když byli moji spolužáci i soudružky vychovatelky v Hájíčku u hvězdárny biti jako žito, já byla náčelnicí té svobodné, kouřící hordy vydělena jako „Ta", co krásně zpívá Čížečkučížečku ptáčkumaličký. Zpívala jsem a zpívala až do poslední soudružky vychovatelky.

Po Elemirovi, ztratil se (po kolikáté už) někde ve 2. nebo 3. třídě, připropadl k nám jeho bratr Honza Bendik — klavírista, mnou obdivovaný zpěvák a svobodomyslná, krásná Helenka Horwáthová, na kterou bylo i socialistické školství krátké, a která nám všem otevřela oči a my alespoň na chvilku viděli, že soudružka učitelka Kubešová fakt není Pán Bůh a tudíž ale opravdu nemůže všechno.

V minulém století jsem potkala Zuzanu Navarovou, která potkala Věru Bílou a paní Milenu Hübschmannovou, já jsem zrovna na slovo poslouchala pana režiséra Melče a Zuzana se začala kamarádit s Máriem Bihárim a já jsem vzpomínala a stále (už v tomhle století) vzpomínám na slova soudružky učitelky, která vyslala (v minulém století) směrem k mé babičce: „Víte, paní Šmídová, já mám hroznou smůlu, já učím buď cikány nebo herecký děti!"

Bára Hrzánová


28. 12. 1977 v Malackách. Doktori mi zistili vrodený zelený zákal na pravom oku. Neskôr sa choroba objavila i na lavom oku a v ôsmich rokoch som po úraze oslepol.

Na základnú školu som chodil dva roky v Bratislave a šest rokov na základnú školu pre nevidiacich do Levoce. V Levoci som sa zacal aktívne venovat športu, gollball, atletika. V lahkej atletike som sa stal v rokoch 1991 a 1992 majstrom Európy, v kategorii žiaci. Môj record v behu na 60 m, 7,9 s.

Na klavír som zacal hrat v siedmich rokoch, na harmonyku v desiatich. Takmer som necvicil, pretože ma to príliš nebavilo. Mojou najvetšou zábavou a koníckom sa pre mna hudba stala až na konzervatoriu Jana Deyla. V roku 1998 som zmaturoval s vyznamenaním a o dva roky neskôr som sa stal absolventom. Pred štyrmi rokmi natácal pán režisér Mirek Janek na konzervatoriu film Ham sa. Bol to film o desiatich študentoch, medzi ktorími som bol aj ja. Ten film nepojednával o štúdiu, ale o živote nás nevidiacich. Pretože pani režisérka Mira Erdevicky potrebovala nejakého harmonykára, Janek jej povedal o mne. Nakoniec z tejto spolupráce zišlo, ale dozvedela sa o mne Zuzana Navarová. A tak som zacal v roku 1998 hrat spolu so Zuzanou, Ivánom, Frantou a Camilom. Na fotenie prišiel Bjern Stajnz v hospode u piva. Vyfotili sme spolu velmi vela filmou a tie najlepšie fotografie Bjorn vyvolal, zretušoval a Tomáš Urban v galerii „Ecce terra" vystavil. Moji rodicia sa volajú Karol Bihári a Terézia Biháriová, žijú v Bratislave spolu s mojimi štyrmi sestrami Teréziou, Helenou, Annamáriou a Barborou. Mám najlepších rodicou a najlepšie sestri na svete. Já žijem v Prahe s priatelkou Alenkou.

Mário Bihári


Jsem ráda, že se opět po letech vracím do Violy a těší mě to tím víc, že je to při představení s romskou tématikou, že se zase sejdeme na jevišti s Bárou Hrzánovou a poprvé se potkám s Máriem Bihárim, kterého jsem poznala na koncertech Zuzany Navarové.

Shodou okolností jsem v životě zatím hrála dvě cikánky, jednu ve slovenském seriálu a druhou — Rumovou Pralinku Andy — také v seriálu České televise „Přítelkyně z domu smutku".

Jana Boušková


Předpokládaný konec představení: 21.50 hod.