Život jako smršť

14. května od 20:00

Teprve po sto letech od narození věhlasného autora Malého prince byla odhalena existence rukopisu, který napsala jeho manželka Consuelo de Saint-Exupéry. Nazvala ho Paměti růže, protože právě ona byla inspirací této problematické květiny z nejoblíbenější pohádky všech dob. Ačkoli slavný spisovatel mnohokrát napsal, že na jejich vzájemné lásce postavil svůj život, skutečnost byla překvapivě mnohem komplikovanější.

Před několika lety oznámili francouzští potápěči nález trosek letadla, v němž zahynul Antoine de Saint Exupéry. Tehdy znovu ožily legendy o jeho životě. Jednou z nich je i legenda o rozporuplném vztahu Antoina k dívce jménem Consuelo. To, že Consuelo de Saint Exupéry však byla jedinou manželkou letce a spisovatele Antoina de Saint Exupéry ví málokdo. Ještě méně čtenářů autora Citadely, Kurýra na jih či Malého prince ví, že Consuelo napsala Paměti růže. Ty směly být publikovány až v roce stého výročí od Antoinova narození — v roce 2000. Fascinujícími vzpomínkami na vášnivé, divoké, kruté a přesto až do konce Antoinova života trvající manželství vás provedou Taťjana Medvecká a Martin Hofmann. Ze zvukového záznamu uslyšíte podmanivý hlas Viktora Preisse.

Poslechněte si rozhovor s Táňou Medveckou o nové premiéře Život jako smršť, který odvysílala Česká televize v pořadu KULTURAMA.

Když jsem poprvé  četl tento text, byl jsem okouzlen tím, kam až může zajít láska mezi dvěma lidmi. Kolik může mít podob, jaká umí být, co všechno dokáže vydržet! Jistě nejde o návod, jak lásku žít. Ale možná vyprávění tohoto příběhu může dát leckomu trochu lehčí nohy, stejně jako odvahu pro vášeň a oheň.

                                                                                                                                                               Martin Hofmann

Dosud nikdy jsem nezažila takový rozpor mezi svou představou o autorovi, v tomto případě o Antoinu de Saint-Exupérym a realitou, nahlíženou a popsanou jeho manželkou Consuelo v knize Paměti růže. Doslova jsem nevěřila svým očím. Čtu opravdu o autorovi Citadely? Je možné, že takhle se choval v osobním životě autor malého prince? Vlastně to jen potvrzuje, že v životě není nic černobílé, že i velký umělec je člověk z masa a kostí, s klady a zápory. A že možná právě proto touží vytvořit dílo plné harmonie.
                                                                                                                                                               Táňa Medvecká

Každé ráno ještě za šera mě probouzí zvuk malého jednomotorového letadla. Představuji si tvář pilota, zespoda osvícenou palubními přístroji, jak mhouří oči oslněn ranními červánky. Čas od času přehlédne zkušeně obzor a tmu v hloubce pod sebou, promne si dlaní obličej a upraví sluchátka na uších. Možná už myslí na prví cigaretu po přistání a ranní kávu v ospalé letištní kantýně. Bude se dívat jak mu vykládají a nakládají balíky s poštou, aby až se rozední , odstartoval na cestu zpátky. Říkám mu důvěrně Antoine, protože se v mých představách podobá muži, který kdysi dávno podobně létal v jednomotorovém letadle, osamělý kdesi nad mořem cestou do Afriky. V monotónním hukotu motoru při pohledu na svět z výšky, na jeho radosti a strasti, na lásku a nenávist, na žabomyší války, ale i na ty velké, strašné a hrůzné, se jeho myšlenky řadily do řádků, odstavců a stránek, aby je pak na zemi svázali do knih a znovu obletěly svět jako jejich autor. Ty knihy mají totiž dodnes křídla. Protože jsou o lásce. O lásce k člověku, k ženě, matce, dítěti v nás. Možná toho muže z přemíry citu tenkrát v té výšce přepadla závrať, třeba ho zradilo nepokojné a znavené srdce plné vášnivé lásky, smutku a zoufalství, které bylo možná větší než všechna moře, která kdy přeletěl. Kdoví. Vždycky trochu znervózním, když za svítání nezaslechnu přibližující se zvuk malého letadla. Ještě víc se ve tmě schoulím a namlouvám si, že možná jen hustá mlha způsobila, že Antoine neodstartoval…
                                                                                                                                                                   Viktor Preiss

Premiéra 25. 4. 2013
Délka představení 1 hodina 50 minut, včetně přestávky